Ptáci

Ptáci

Chtěla jsem vzlétnout do oblak,
chvíli se cítit jako pták,
kdos mi však křídla přistřihl,
bezmocně hledím v tu modrou výšinu.

Ze země koukám na ptáky,
jak vzlétají až nad mraky
a pak zpátky dolů, sem,
kde zelená se travou zem.

Sedají si až k mým nohám,
po svobodě s nimi volám.
Proč mít křídla stále holá,
chci zpět peří, byť jen zpola.

V očích se mi smutek zračí,
chci žít život, však ten ptačí.
Na mou duši dopadá
náhle smutná nálada.

Do ucha mi slavík zpívá:
„Nemožný sen jsi to snila!“
Tak vstávám z trávy zelené,
slepou touhou zčeřené.

Touhou mojí po peří,
mít ho chci než se zešeří,
bych vylétla až za ptáky,
já chci peří mít taky!

No přišla krutá realita,
sklenice je nedolitá
a křídla má kdes v dáli
naposled mi zamávaly.