Elegie čarovného deště

Kdys při útesech temných mraků
hnal vítr příkrovem mlhy skryté
listí, které opadalo
v divoký kraj z dávnověku...

Nyní tam vzpomíná a tiše lká
s šedými vlasy v zásvětí,
pláče a širý svět mu skládá poklonu
z ptáků věštících bol...

Tuatha Dé Danann si zoufají
o proměně deště, který již nepřijde,
nenapojí znovu kyprou půdu
a s ní kořeny bílé půlnoci...

Tuatha Dé Danann touží se rozlít...

po zelených mezích a údolích,
po kopcích, kde v zemi slýchávali šepot skřítků,
po starých monolitech zapadlých, milnících
a hrobech básníků

Po větvých vysokých stromů,
kde vyřezávali perlových diadémů
Po listech houževnatých křovisek,
kde vyplakávali křehkých střevlíků.

Domovině, kde oblohou bledou hnali tiché stádo
a šedým štětcem po smutných skalách,
kde roste vřes a tis a jilm,
malovali mech přes mocné runy

Po kapradí, jenž se vláhou sklání,
doteku jemně bubnujícím do zašlých okenic
a stružkách, jimiž stékali po rezavých zámcích
po kostech draků a žalu voskovic

Po snění přes obyčejem ohlazené nížiny,
kde tepali křišťál z pavoučích kovů
a studili vrány na křídlech,
když po náhrobcích ztracených sedávali

...

Bodavý je vánek ten,
jenž prohání se nyní mlázím
a znavený je poutník bezejmený, který
přežvykuje stéblo zmokvalého ječmene

V zemi klidného spánku,
kde neposedné kameny halí hrnce zlata
a víly pějí do sychravého podzimu jitra,
aby rosou okrášlily malé tajnosti

Jeskyněmi ozvěn, přeludů a mlžných jezer,
při rákosí a lukách,
v tvrzích a jejich vížkách,
kde hřadují řezbářovy trůny králů a v nich
památka na noční veselí

V mýtinách, kde duchové při luně tančí
a po ránech zvoní na květy rozkošné,
po tvářích průvodů smutečních
se do copů a vrásek vpíjí...

Po veškeré dny tohoto světa
tklivý déšť bez domova;
na první májový den
i poslední měření času

Údery zvonů nebeských ze vzdáleného kostela
rozhání magický příslib
Tuatha Dé Danann klopí zrak,
Lugh černé líce skrývá...

Listí, které opadalo
spálilo lodí svých mořskou pěnou...