Melouch s kalamářem

Milý příteli,

žádal jsi mě, bych naostřil brku husího,
hrotem ponořil představivost svou do nitra snění
a stvořil dílo hodné tvé osoby nejdražší;
neb sám nemáš vlohů podobných,
které se dostávají mě a činí mne něšťastným

vyhověl jsem...

leč nyní, když Tobě píšu tyto řádky něhy plné
a vášně a touhy, která bodá jak kopí vetknuté
v Kristův bok, ve mě však do srdce vražené
slzám se neubráním, byť vím,
že úsvit mě najde s tváří očistnou...

Žena pro níž skládám ti veršoví
jest pro mě více než jen známostí dobrou
a více něž-li kdo jiný mi svit její projevuje
svou povahu štědrou, v darech mocného
smíchu zvonivého a očí jiskřiček života kypících

Vynasnažím se svým neohrabaným umem
vykreslit vnadů jejích a charakter dobrý,
tak velí mi má přirozenost a dluhy mé k Tvé osobě.
Avšak přesto tě varovat musím, že ani zdaleka
se svými levnými vzdechy nepřiblížím poetice její...

Jak víš jistě z dávných let, kdy mládí rozverné
nám bránilo klapkami na očích pokochat se
opravdovými radostmi krátkého času mlžného,
jenž nám z hůry Mocností nadělen byl;
jsem sobec, cynik a cit vroucný neumím skrýt.

V upřímných slovech bych rád Ti vylíčil,
nakolik vlastně tvou mladičkou Manon miluji,
kéž by se ti mne alespoň zželelo mírně
a pochopil mé tak budoucí úradky černé,
jež mě trápí noc co noc a nedají mě odpočinku

Právě teď, když tento epitaf píši dlaní se třesoucí,
leží na stole přede mnou kniha Goethova,
natolik známá, že netřeba jí představovat dále.
Zvláště tobě, učenému a znalému dnešní doby,
který dílo Danta a Voltaira zná zpaměti.

Sžírá mě osud Geothova trudného hrdiny,
ba podobnost našel bych i v líčení strastí,
jenž mne, coby stín tvého štěstí provázejí.
Nevím, nakolik dokážu odolat onomu temnému vábení,
chladného osvobození, jenž ve snech mě volá...

Prosím, neměj mi za zlé mé útrpné konání,
neb nezhřešil jsem ničím jiným, než souzněním.
Tím, že horoucně miluji tu, která srdce ukradla tobě.
Přečti si prosím poslední stranu Werthera
a pak suď mě, či na hrob mi pokládej růží černých.

Já dál nemohu procházet alejí času stejného,
když pomyslím na polibek, jenž mi spálil rty,
rozum a zubožené srdce stihl nemocí,
ale vynasnažím se utmelit váš cit aktem,
poslední básní, ódou na andělskou duši bezvadnou

V přiložené básni psané potají, můj příteli, vyjevím
tvou lásku k Beatrice novodobé a složím ti tak
k nohám zbraní Amorových a pak...