Beskydské noci

My nocí šli jsme po horách,
černou nocí lesy procházeli
a den byl náš krutý vrah,
stromy do temného nebe zely.

Po kopcích beskydských,
když smrtihlav létal kolem,
v tělech našich zemdlených
vzdychal duch náš bolem.

My nevěda proč kráčeli dál,
bez smyslu a důvodu,
nám lucernu nikdo nerozžal,
nikdo nedošel pro vodu.

Jen měsíc svítil nám na cestu,
když hrdla volaly po dešti.
Hle, sýček nad námi hlesl tu
a my šli se zatnutou pěstí.

Světlušky lákaly nás do luk,
kde spolu s chrousty tančily,
žádný nerušil je hluk,
když připojily se k nim víly.

Však kam chceme jíti?
Vždyť nechceme z naší samoty hor,
z Beskyd, jimiž jsme krytí,
do smrdutých měst, kde vládne mor.

Náš Radhošť, Lysá hora, Smrk –
chovají nás ve svých lesích.
My jdem po stopách havraních brk,
po loukách a starých mezích.

I přes sněhové závěje jdem
a srny nás vedou do samot,
jaké neviděl nejhlubší sen,
když zněl největší bouře hřmot.

Po pás ve sněhu budem se brodit,
přes zamrzlé potoky a splavy,
přes husté lesy budem chodit,
a nikomu o tom nepodáme zprávy.

A dojdem až tam, kde Sebe naleznem,
naší nejhlubší prapodstatu.
Tam šťastně zhyneme s naším snem,
tam dočkáme se slastného zvratu.