poštolka

po bouři poslední
v hodinách čekajících snílků
narazila do mých oken
touha v plném květu
s očima pravdy...

jsi mé znamení
poštolko

dívala jsi se na mne a já věděla...
stejně jako dřív

chtěla jsem otevřít okno
...
ty ses jen dívala
a já věděla...

a když se tvé tělo plné naděje
s leknutím vzneslo
vše jsem pochopila

kéž tě-má malá poštolko-odnese vítr
spolu s mraky
do bezpečí...

sklonila jsem hlavu
a ty jsi
-vševědoucí touho zbylých dnů-
zmizela spolu s mou bolestí
do říše plačících očí
plných snů

má poštolko...