Naposledy

Zbudil jsem se,
jako každý všední den,
jen slunce nevyšlo za domem na východě,
vzduch voněl jinak,
nostalgicky...
srdce tepalo rychleji,
okolí bylo rozmazané,
jen trasa, kterou kráčel jsem pět let,
byla ostřejší než kdy dřív,
každý dotek nohy s chodníkem zaduněl,
s každým krokem se vybavila vzpomínka,
vtipná,
smutná,
úsměvná,
zabočil jsem vpravo,
čtyři řady kamenných schodů,
zničená umělá tráva,
která stále dýchala,
pomalu umírala,
s budovou,
mě posvátnou,
několik svíček před vchodem,
plamen se roztíkal v hořkých slzách,
a smuteční kytice...
někdo umřel,
ano, i neživé věci umírají!
uvědomoval jsem si,
že tudy jdu naposled,
naposledy koridorem,
naposledy átriem,
naposledy chodbou s kabinety,
naposledy,
...
naposledy zvednu židli na lavici,
a řeknu jí:,, Tak sbohem!",
naposledy přijdu,
a naposledy odejdu...

s každým místem se vybavují vzpomínky,
tam jsme v primě seděli a hráli dračák,
v šatně nás seděla celá třída před nultou hodinou,
skrčená pod bundami a kabáty,
pod tím keřem se Karen schovával v červeném triku,
byla to škola... a my si v ní přesto užili smíchu...

a tomu gymnasiu vděčím i za svou slečnu,
se kterou jsem žil v jedné třídě,
a za celou kupu kamarádů,
...merci!

Byl to druhý domov,
velká antická rodina,
byl to druhý život,
...skončila poslední hodina
vyučovací...

to gymnasium neumírá...
to žije stále dál...
ve vzpomínkách...
v nás...

...a my žijem v jeho stylu...