Sbohem...

píšu ti poslední dopis,
aby sis uvědomil, co pro mě znamenáš,
snad?
(začínám...)

Bílí papír prupiska v ruce tahy černého ingoustu píše,
vidím ty slova a nemůžu uvěřit,
ve slovech láska je,
je tam napsané:"Miluji Tě, nedokážu zapomenout"
chci ten papír v ruce ohnout,
nedokážu to...
sem srab...

já vím...

Tohle nejsem já,
víš ono se říkává,
že když jsi s tím koho miluješ, tak...
tak si sám sebou..ale já nejsem..
nedokážu to..
a co teprve teď to slovo: zapomenout

Udělal jsi ze mě, to co teď jsem,
ale já chci být zase svá,
umět se smát,
slzy neronit a vědět, že mě aspoň trošku znáš..

nebo, ne snad?

Tak tě prosím, aby jsi mě už nechal jít,
chci znovu snít o krásném princi,
který mě bude milovat,
a víš bude mě nosit v srdci..

to jsi ty nikdy nedokázal!
a proto, ti sbohem lásko dávám..