Bolest je stále má

Jak snadné je řečnit,
sladká a domýšlvá slova snášet z jazyka,
jež mlhavě popisují jak chutná krev.

Z dálky slyším nářek,
z nepochopitelného pramene,
jenž je má duše.
Nemohu rozeznat slova,
tak věčně utápím své srdce
v kašně mlčení...
jak mince se do kašen házejí.

Opravdu to tak chci, nebo je to oběť?
Nebo možná jen pokušení?
Je snad má samota něco jiného než
má zvrhlá ješitnost?

Nikdy jsem neměl takovou slabou náchylnost,
jako jiní, ty paranoidní sklony
ke shlukování se do stád.
A mezi tím vším hlukem,
mezi jejich vinami
je mé ticho, které unáší mou duši pryč
z ubohých obsesí,
pryč od hlupáků a jedovatého hmyzu.

Zrození Snílka!

Hle, anděla Pomsty spatřil jsem,
lva... lva...,
a ohnivý meč!
Běda, břemeno mého srdce
násilí nevyplnilo, né...
má bolest se nenaplnila...
Ticho!!!...

Kdy se konečně zabodnu
hluboko do toho! masa viny,
kdy odkryji to hanebné tělo
a kdy se ty žíly lítosti
ze široka rozevřou,
posílajíce řeky krve
do mých úst!
Ta bolest je stále má!
Ááá... Bolest je stále Má!!!