Z mé duše

Nikdy jsem neměl vůli a odvahu k Sobě
jakou měl pan Klíma,
i přesto, že ty složky obě
zřetelně vnímám.

A Zarathustrův vitalismus,
jak ho napsal pan Nietzsche,
i přesto, že neprožil jsem hrůz,
k nimž nikdy neviděl jsem klíče.

Neznám extase lásek
o jakých psal pan Březina,
i přesto, že viděl jsem krásek
stovky, srdce mé nevnímá.

Důslednost a znalosti
jaké pan Schopenhauer měl,
ty se mne nikdy nezhostí,
ty jsem ani ve snech neviděl.

A jak pan Kryl ve svých písních
sám sebe přetrpěl,
tak já snad jen na padlý sníh
tělo své bych hodit chtěl.

Jako Černá smrt, jako cholera,
skolila mne dekadence,
verše Karáska, Holana, Baudelaira,
jež slýchám v prázdné sklence.

Hudba Ihsahna, lesů a pana Smetany
zavírají mé oči,
mě, který je v pekle vítaný,
tam, kde to nikdy nekončí.

Toto jediné je pro mne útěchou,
v tom světě zahaleném v kouři.
Ležím pod nebem jako pod střechou
a oči mé se stále mhouří.

Má zbytečnost, marnost…
Dost, už dost!