Most

Stojím na mostě
a sleduji propast pode mnou,
zamýšlím se snad po sté,
jestli vůbec můžu zničit duši svou.
Bojím se té hlubiny.
Co se stane až dopadnu?
Dotknu se chladné mořské hladiny
nebo mi tělo žárem vzplane?

Hlavou mi prolítne myšlenka,
proč tu vlastně jsem?
Jsem snad ďábla milenka
nebo kdo mě dostal až sem?
Dostal mě sem vlastní táta,
když si na mého boha hrál,
shazoval mě pořád do stejného bláta
a ještě se tomu škodolibě smál.

Vždycky když se domů vrátil,
já začala se strachy třást,
do všeho i do mě s křikem mlátil,
s každým se chtěl prát.

Nejvíc mě bil po nocích,
když bránila jsem se mu dát,
pak začal sahat po nožích
a já se musela s řeznými bolestmi vzdát.
Nechtěla jsem, ale musela,
byla jsem v tom pekle sama,
nikoho neměla...
Pak přišla na řadu máma.
Mlátil ji... a jednou ji prostě zabil.

A když chtěla jsem ji bránit,
vzal si nůž s úmyslem navždy se mě zbavit,
bodl jednou, dvakrát...
Ani nevím jak jsem přežila
a jak jsem se sem dostala,
(jsem na mostě)
jen za mnou je krvava cestička,
jsem totiž od krve celičká.

A když si znovu přehrávám a ptám se,
jak mě mohl tak zneužít?
Teď už se nezdráhám,
svůj blbej život položit.
Už se nebojím,
Jeden krok a uletím...všemu tomu trápení...
Najednou pod sebou zem necítím...
Já letím!!