Moje pohádka

Je to moje nejdelší přání
Nikdy se nenechat chytit kapkami deště
Utíkat přes vyprahlé pláně
Věčnost
Míjet tupé výrazy kolemjdoucích

Chtěla jsem se zeptat
Tolikrát
Kam mám jít
Kde je ta má
Pravá

Stejně by nevěděli
Schovávali by svou nevědomost
Za prázdnou moudrost
A prý porozumění

Smála bych se
Na nic víc nemám sílu
Teď ne
A už nikdy

Nikdy jsem nechtěla poslouchat
Proniknout tak moc do hloubky
Když to tak bolí
Nestojí to ani za kousek nebe

Nechtěla jsem tolik kopat nohama
Možná si to vyložili špatně:
„Je dravá. V životě se neztratí.“
Je mi to líto
Nebylo to tak
Promiňte
Nechtěla jsem vidět

Je tam další život
Který číhá v mé hlavě
Aby po nocích
Páral mou duši

Nechci poslouchat slova prokletých
Ale sama je hledám
A schovávám si je
Jen pro ty pravé pocity
A pro to něco
Co u mě není

Nemůžu
Nemám sílu
Věřit
Že já jsem to jediné co mám