Rakovina duše

Tonu v rybníce zkázy,
kámen na dně v řasách
jsem já. Lidé mě tam hází
a za čas se rozpadnu na prach.

Nemohu vyplout na povrch,
ruce a nohy mám kovové.
Nikdy se nezbavím těch mrch,
co si říkají bohové.

A jsou tak slabí, bezmocní,
ještě více než já na tom dně.
Ve své duši nejsou, nejsou v ní
a proto v té vodě topí mě.

Nepustí, hyeny mstivé,
na mršinách přežívají.
Naivně prsty ukazují V
a stále, stále krev mi sají.