Stíny zoufalství

Odkud pochází
tohle prokletí,
které mě provází
snad celá staletí
možná životy
a sny do černa barví
ze smutku jdou
na mě mrákoty
a jen těžko se dál dýchá
kdo to zastaví?

Kdopak pomůže,
dřív než krev
se s nocí smíchá?

Není cesty zoufalejší
není horších nočních můr
než bez naděje kráčet
myslí plnou chmur
a snů, co se v prach
promění...
Tak kdo to změní?

Kdo mě vysvobodí
když se temnota
do mého srdce vkrádá?
Kdo příjde a provaz mi hodí
kdo nenastaví mi záda?

Je těžký, tak těžký
ten úděl samoty
a duše má se topí
ve výčitkách,
že není strach.
Strach z osamění,
je pouze smíření
s tím tvorem,
jež ráno zabíjí...

To, že mi nevadí
tohle setkání
právě to mě děsí
a i když ke dveřím
už smrt uhání
mě budou želet
jen lesy..

Dala jsem stromům
co lidem nedokážu dát
a oni mi nabídnout nemohou
jsem je osamělou tečkou
mezi zářnou oblohou.

Když hvozdům zpívám
tak jsem jiná
plná síly a sebejistá
ale mezi lidmi
tam jsem vina,
tím, že má krev není čistá..

Možná mám opustit
šeď tohoto světa
dřív než se můj štít zhroutí
a až obejmu bránu věčnou
bytosti za ní snad můj žal zkrotí...