Být tak Smrtí

Položit se do lóže plné květů růže,
jen nechat se unášet magikou luny,
polechtat několik životů, ochutnat různé kůže,
nechat spát a doufat, že nevrátí se sny…

Blahořečit v noci jasnému hřbitovu,
každý kamínek na poslední cestě znát,
brousit kosu, ne k zaměstnání, ale k lovu,
lidské duše a jejich životy pořád jen štvát…

Přes těch několik málo stezek na druhou stranu,
přes řeku, ve které se luny třpyt neodráží,
zaplatit za poslední možný sen,

vydat se beze všeho na jedinou cestu,
tam kam se dobrovolně jen málokdo odváží,
a už nikdy nespatřit začátek nového dne…

Přesto vše, a hlavně kvůli tomu,
jedno přání v srdci schované je,
pokusit zabránit vyřčenému,
ale tím, cítím zvrácenost duše…

A přání jest: „ Být tak Smrtí…“