Mrtvá touha
Mrtvá touha
Rudé slunce na obloze za obzor teď zapadá,
sněhobílá holubice k nebesům pak vzlétává.
Ústa moje vyprahlá jsou, po polibku toužící,
kapka vína barvy krve, jako duše soužící.
Jako zámek a k němu klíč, hledá moje srdce Tvé,
kroky ztěžkly, mlha padá, cítím se jak z kamene.
Přišla noc a s ní i bouře, ďábelský blesk uhodil,
spálil život, zničil víru a smích v pláč pak proměnil.
Na zdech zbyly pouhé stíny, jako trosky našich těl,
co ve vášni dřív zmítala se, teď jsou z nich střepy, čert je vem!
Osud v dlaních napsaný je, štíhlá laň jde k tůňce pít,
voda čirá jako křišťál ukrývá však jed i břit.
I pomněnka sklání k zemi svoji něžnou hlavičku,
listy vadnou, žal je tíží, slza stéká po víčku.
Jako dítě ptá se matky, i já mám na rtech otázku,
zda-li jednou lásku najdu a na jejích křídlech spočinu...
Komentáře (1)
Komentujících (1)