Smutné loučení

Smutné loučení

Šepot křídel bílých racků kreslí křivky oblohou,
slzy v očích, bolest v srdci, víčka klesla únavou.

Samota jak studený sloup stojí v šedém závoji,
krásný příběh, smutný konec, teď musí přijít loučení.

Ruka svírá bílý šátek, slova mlčí na ústech,
jeden pohled za vše mluví, zakončil ho tichý vzdech.

Toužím po tom dát čas zpátky, zas Tě svírat v náručí,
cítit Tvé rty, jejich horkost a usínat v objetí.

Do prázdnoty temných čtyř stěn šeptám tichou modlitbu,
Miluji Tě, vždycky budu, dokud žalem neumřu.

Po zasněžené pláni bloudím, cítím zimu, krutý mráz,
už je konec slunečných rán, chci proměnit se v mrtvý čas...