Smrt

Smrt

Přichází noc, padá mlha, hvězdy se v ní ztrácejí,
jako člun, co kymácí se ve zpěněné peřeji.

Vidět je jen odlesk lampy, světlo v ní je ponuré,
utichl zpěv, kosa, špačka, sova houká zděšeně.

Les je prázdný, suché stromy, brouci lezou ze svých děr,
tíseň velká kolem krouží, je uzamčená do tvých stěn.

Náhle vidíš čísi ruku, je kostnatá a ledová,
to jen smrtka se svou kosou dům od somu prolézá.

Vpadlé oči žlutě svítí, tají se ti strachem dech,
klečíš před ní, ruce vzpínáš, čekáš na svůj rozsudek.

Hnědé cáry - její šaty, na zádech hrb, v ruce hůl,
mrazivý hlas brousí kosu, v očích máš teď jenom sůl.

Kosa v ruce zablýskne se, hlava padá níž a níž,
už je po všem, život vzala, místo něj teď kreslí kříž.

Šedivý hrob, na něm svíce, kolem průvod smuteční,
funebrák a jeho píseň zazní tichem kostelním.

Lampa v dáli dál tu stojí, její světlo zhasíná,
člověk právě zabil tvora, krev se kolem roztéká.

Rozpraskaná zem ji pije, rudá růže rozkvétá,
její trn však kůži trhá, zbyde jizva veliká.

Ze země jen kosti trčí, toužíš někam utéci,
z úst se vydral slabý výkřik, přichází čas tvé smrti.

V zoufalství a beznaději ruka béře zrezlý nůž,
jeho hrot už projel srdcem, z tváří mizí zbylá růž.

Tělo mrtvé k zemi padá, kameny jej obejmou,
takhle končí životy těch, jejichž duše peklu (lásce) propadnou...