Roztomilá dívenka nebo rozohněný ďábel? Ďábel!

Musím se nevinně tvářit,
obličej mi musí štěstím zářit.

Chtějí ode mě školní úspěchy,
nesmím dělat neplechy.

Slušně se chovat,
ostatní obskakovat.

Usmívat se jen,
to musím celý den!

Každý ode mě očekává,
že budu roztomilá, hravá.

Já ani žádná jiná nesmím být,
jak takhle ale můžu žít?

Ve skutečnosti ďábel ve mě sídlí,
živí se nenávistí, a ta sílí!

Sžíra mě, stále víc a víc,
kromě nenávisti mi už nezbylo nic.

Myslíte si, jak jednoduché to je,
holčičku hráti, tvářit se nesměle.

Ale tak to není!

Chci řvát,
nechci se ptát.

Chci nadávat,
chci trucovat.

Nechci mlčet,
nechci potají brečet.

Chci být konečně svá!

Proč mi to zakazují?
Proč masku musím nosit?
Proč všechno mi přikazují?
Proč musím takhle prosit?

...Aby mě nechali svou...