Umíráám

Jen sedím a čékám
Až pršet přestane
Pomalinku usínam
Rodicě říkají: ,,Naše dcera nevstane“…
Dopis na rozloučenou jsem vám nechala
A do hlubokého spánku jsem padala….
V dopise stálo:
,,Odejít se musela,
Na jiny svet sem se vydala…
tady mě nikdo neměl rád
Musela jsem kuli tomu jenom řvát…
Když prví osoba mě zklamala
Po dechu jsem lapala…
Pomohla mi známa tvář
Rozsvítila si svou svatozář…“
Pravila:
,,Vstaň z té zemně a postav se na nohy…
Podívej se do te krásne oblohy…
Vím, že něco tě tam láká
Dej si ale na to bacha….
I nebe muže být horší než zem
Tak podej mi ruku pojd zpátky sem“
Poslechla jsem jí a šla zpět
Jenom že pořád mi ubližovaly slova v těch pár vět….
Ten kdo mě dostal ven byl muj stín
A mě se otevřela nová síň….
Ale pořád mě tam něco táhlo
Dneska je ten šťastný den
Kdy vám pravím ,,Už jdu ven..“
Jdu ven tam kde mě nikdo nenajde,
Už se těším do Nebe….
Přátelé mi pomohly,
Postavili mně na nohy..
Ae zplatit jim to neumím
Jen o starost míň jim přidělám….
Je někdo pro koho chci žít,
Ae on neví že sním chci byt…
Už ani nwm jestli má mě rad…
Co když to není už ani kamarád?
Miluji tě….
Dopis končil málo slovy…
Miluji vás rodino miluji vás přátelé..
Bude te tu i bezzemně žít vesele……
Jen jedno příní ona měla…
Aby její kamaradka něco věděla…
Lízinko ty jsi ten člověk který mě ma jedinou rád
A tak bych ti chtěla tech pár vzpomínek na památku dát…?
Já chci abys nikdy nezapomněla na mne…
Ať ta kamarádska láska v tobě ikdyž budu daleko pryč neuvadne…
Tohle byl její poslední řádek
Nesnáším kuli nekomu Pátek...
Tímto i v pátek umíram…
Jak jsem řekla JÁ NEZAPOMÍNAM….