Bezdradnost

Když večer tě obklopí skličující samota,
když v bláznoství předčíš skoro Dona Quijota,
když večer tě přepadne bezradnost,
když sám na sebe zrovna máš zlost.

Pár veršů skládáš v domnění,
že snad zbavíš se trápení.
Pár rýmů o lásce, životě, zklamání,
je ti však k ničemu tvé básnické nadání.

K čemu ti je, když jsou to jen slova,
která smíš psát znova a znova.
K čemu ti slouží, když cíle nemá.
Slova sic krásná, ale němá.

Moc dobře víš, že trapnost jsi sama,
sobě se vysmíváš rána co rána.
Chvíli se chválíš, vzápětí lituješ,
v hlavě si stavíš nesmyslnou věž.

Kterou pak zbouráš s pocitem viny,
že nelze napravit všechny zlé činy.
V myšlenkách tápeš, však odpověď nemá
hlava tvá věčně rozporuplná.

Oddaně vyslechneš pár sladkých lží,
v které už ani sám ďábel nevěří.
A v srdci pár naivních přání,
která tu trčí bez pousmání.

Rok co rok doufáš v jejich naplnění,
rok co rok stejně směšné snění.
Pár hloupých slov a pár blbých frází
nikdy ti nepostaví nejpevnější z hrází.

A stejně furt věříš, že se to změní,
že tvoje tužby dojdou k naplnění.
Stejně furt věříš, že monotóní svět
jednou tě ke štěstí nechá přivonět.

Chtěl by si utéci, nevíš však kam.
S pocitem, že skutečnost mění se v klam.
S pocitem, že tě snad šálí tvé smysli
a že se utápíš ve vlastní mysli.

Sám proti sobě se strachem bojuješ,
svým černým myšlenkám statečně vzdoruješ.
Jednou však možná přijde ten den,
kdy budeš sám sebou poražen.

Den, kdy tvůj mozek řekne šach-mat
a srdce tvé bude naříkat.
A tak utečeš do světa šťastných dnů,
do světa iluzí a nekončících snů