Když život ztrácí smysl

Když život ztrácí smysl

Nechci se radovat, nechci se smát,
když chce se mi plakat a jen bloudím v tmách.

Co napsat do básně, když nemá děj,
když není život a ani den?

Zmatené myšlenky mysl mou souží,
po něžném objetí marně jen toužím.

Člověk je loutka a musí jen hrát,
přes slzy v očích on musí se smát.

Každý den nasadit masku a jít,
jedno já vystavit a druhé skrýt.

Svázaná pravidly, spoutaná vším,
jak nebožtík v hrobě, co nemá klid.

Kdo je mým přítelem, kdo na světě zbyl,
když láska zklame a zanechá stín?

Nevěřím osudu, nevěřím citu,
i Bůh mě opustil a zanechal díru.

Ta zeje prázdnotou, smrtí a lží,
není z ní úniku, krev prýští z žil.

Jak napsat to, co na srdci mám,
když chybí mi slova a cítím jen žal?

Zaživa pohřbená do kamenných zdí,
bez světla, bez vzduchu, jen počítat smím.

Počítat vteřiny do konce dní,
bez lásky, bez víry, jen přežít, nic víc.

Ze svíčky teď už jen černý dým sálá
a ponuré světlo v ní dohasíná.

Tak končí naděje na lepší svět,
co stalo se bohužel nelze vzít zpět.

Sama se protloukám promrzlou krajinou,
vše ztrácí smysl, dál jdu černou tmou...