Prší

Pozoruji
pekelně
tmavé nebe.

Ne, není noc,
to jen mraky
schylují se
k poslednímu
tanci
s hvězdami.

A já
nemám možnost
vidět
ten tanec
krás

/už jen
pro moje
láskou
zklamané,
zaslepené
oči/,

tak aspoň
poslouchám,
jak vítr
jim hraje
slastnou
předehru,
s rachotem
žaluzií
v mém
pokoji.

A pozoruji,
že kapky
deště
jsou
absolutně
mimo rytmus,
nebo...
třeba vážně
nemají
hudební sluch...

A pak,
hadrové panenky
mi šeptají,
že tohle
je pro mě,
že v tom tanci
se odráží
smutek
mého obličeje
a...
a že tohle
mi sluší.

Jen bych
už konečně
mohla dělat to,
co se
ode mě čeká -
milovat život,
a ne se pořád
stavět
na hlavu
a dělat opaky
rozumných
věcí...

Třeba to
aspoň
zkusit...