Ztráta

Když k nebi hlavu pozvednu,
vždy na dětství vzpomenu,
jak malí hráli jsme si ve sněhu.

Vločka bílé krásy spadla mi
na růžovou tvář,
do pláče bylo mi,
co uviděla jsem v jeho očích zář.

Pamatuji, jak jeho oči,
mívala jsem z nich strach,
modré jako smutku slzy
připadal mi jako vrah.

Den stvořený k radosti,
on ke mně přistoupil,
jak už patří k lidskosti,
za paži drsně mě chytil.

Já bála se ho,
nevyjekla však,
on přece nechtěl nic zlého,
pak ale spatřila jsem na obloze mrak.

Pevně držíc mě pod krkem,
nestačila jsem zaregistrovat,
proč zničeho nic škrtí mě pod smrkem,
na který se snaží mě přitiskovat.

Vědomí pomalu ztrácela jsem,
pak už ani dechu nepopadala,
když zas oči otevřela jsem,
já ve sněhu ležela.

On vedle mě ležel,
oči si zakrývaje,
určitě plakal.

Plakal a přitom říkal:
"Odpusť..".
Já však nikdy už nezapomenu,
jak krk drsně mi mačkal.

Od té chvíle jsem ho nikdy už nespatřila,
sníh však připomínat mi bude,
jak štěstí v neštěstí proměnilo
v zlého člověka mého přítele.