Mrtvá naděje

Připlula loď krásná
vykládaná zlatem,
v ní naděje byla spásná
a já obalený blátem.

Zachmuřen jsem stál
s pohledem upřeným na ni
harfeník smutně hrál
krásnou píseň pro ni.

Ze všech princezen nejkrásnější
na břeh vyšla slečna
ze všech lidí nejmilejší
má láska k ní bude věčná.

Podala svou ruku a představila se,
já stál jako ve snu omámen
má hruď šokem zastavila se,
vždyť semnou byl téměř ámen.

Již nepotkám ženu podobnou jí,
aniž by mi nevytryskly slzy,
ona to všechno ví,
snad ukončí to brzy.

Mé srdce puká žalem,
tělo i mysl odumírá,
vždyť ona si žila blahem
a mě pařát smrti svírá

Nyní pokládá na můj hrob květinu
na tváři jedinou slzu má
mou smrt dává si za vinu,
a v ruce mé srdce třímá.