Samota

Je černočerná noc,
mlha se valí po zemi,
já cítím se sám moc,
vždyť semnou tady nikdo není.

Kráčím sám a kráčím k tobě,
přestože jsi daleko,
snad odpočinu si až v hrobě,
tam někde v zemi hluboko.

Slyším nočních tvorů šelest,
oni mají kam jít,
svět na mne připravil lest,
jak já se teď mám bít?

Byl jsem lapen do tenat chtíče,
já nemůžu si pomoci,
proč chtěl jsem samé kýče,
snad umřu v těžké nemoci.

Ptám se ticha proč jsem sám,
vždyť špatný člověk nejsem přeci,
já nicotu jen mám,
a v hlavě smutné věci.

Krčím se sám ve stínu,
kolem muší roj,
já už mám jen svou víru,
už mě čeká jen poslední boj.

Vím že marný boj to je,
že nejspíš v něm padnu,
avšak já nevzdávám se bez boje,
tam jako luční kvítek zvadnu.

Nikdo mi nepodá ruku,
aby jsem se zvedl,
jen řekne: Ty škaredý kluku
co za život jsi vedl?

Považoval jsem jej za správný,
odpovím mu tiše,
jako rytíř dávný,
chtěl jsem být viděn v pýše.

Teď už vstaň a nemarni čas,
vydej se na cestu dlouhou,
opusť svět falešných krás,
staneš se naší chloubou.

Ach smrti, kam mě vedeš?
Toto je můj nový domov?
Ty odpovíš: Už nic neřeš,
a dej si tady pohov.

Tady já našel jsem klid,
v ráji mrtvých duší,
už nemusím se bít,
tady smrt mi sluší.