Strádání

Tak sám a tak znechucen,
nad tím dnešním světem,
vždyť byl k tomu donucen,
lhát těm malým dětem.

Ve smutku předstíral radost,
nechtěl býti za slabocha,
city jsou jako svátost,
zlomili jste mu ducha.

Už nikdy více neuzříte,
upřímný ůsměv jeho,
je z něj troska, víte?
Zanechal již všeho.

Nedostatek jídla a spánku,
sebraly mu zbytky štěstí,
on poslouchá jen ve vánku,
jak mu kosti chřestí.

Čekajíc, a hledíc z prahu,
avšak neví zatím na co,
Tiše mumlá: Ty vrahu,
tenhle osud je za co?

Odpovědi se nedočká,
stojí tam tak sám,
přes cestu šla mu kočka,
nechtěl ubližovat vám.

Vždy byl ten druhý,
nikdy nebyl vítěz,
snad nebyl tak blbý,
teď asi bude kněz.

Už jen smutně sedí,
a nevnímá okolí,
do dáli tupě hledí,
snad to všechno přebolí.

Již nechce nic než umřít,
vždyť se jenom trápí,
nemá se o koho opřít,
smrt už jej tiše vábí.

Vůli zlomila mu láska,
láska zlomila i srdce,
na čele jediná vráska,
své střepy drží v ruce.

Bez srdce a bez naděje,
čeká na svou chvíli,
kdo teď o něm pěje?
Nikdo, moji milí.