Bláznovství

Štěstí´s mi pošlapal
a odešel sis bůhví kam,
a dál a dál hleděl si dopředu,
asi tak, jak já to nikdy nesvedu.
S hlavou vzhůru a srdcem z kamene,
kráčel si, odcházel´s, díval ses na nebe.
A hvězdy se draly na oblohu,
tys však neprojevil žádnou snahu.
Ty šel jsi si dál s hlavou vztyčenou,
ani na chvíli neměl´s třes v kolenou.
A rázný, rázný byl tvůj krok,
byl jsi kápo, nebyl´s cvok.
Pak přišel osudový střet,
kdy stal se z tebe pouhý skřet,
co žije v dáli, v ústraní,
co nadávkám se nebrání.
Tvůj život byl oheň, teď je plamínek,
však vím, teď ti spadnul hřebínek.
Chodíval´s pyšně, jak šlechtic nejvyšší,
teď spadl´s na dno, nikdo tě neslyší.
Nečekal´s ty ruce, co odtáhly se tvým pádem,
ty najednou jsi pouhým a neškodným hadem.
Však věděl´s o jedněch, co nabídnou ti pomoc,
ty ruce přišli a přemohly zlou nemoc.
Těm rukám a jejich majitelce, ty vždycky budeš vděčný,
ty jsi teď stále potichu, však dřív´s býval výřečný.
Tvý tělo s mýma rukama, teď je jak v symbioze,
však ty se nikdy nevrátíš, to přiznávám stroze.
Já vím, že jsem tě zabila, já vím o své chybě,
však já jsem ti tím pomohla, v nebi bude slibně.