Tma

Venku je tma tmoucí
naše město potaženo černým suknem,
ulice zpustly,
zejí prázdnotou.

Ptačí zpěv utichl
již je po koncertu.
Jen pár opilců zbloudilých,
z nihž jeden
požádá Tě o cigáro
pak rukou roztřesenou,
požehná Ti.
Duše zbloudila,
dávno sešla z cesty.
Poutník,
jenž miluje a nenachází.
S pokorou,
né,nebývala vrozená.
Věčně dítětem,
s výrazem provinilým.
Staví se rovně,
když táže se Tě...
"Na co myslíš,
když přijímáš,člověče?"

A kdesi v rožku,
černá víc než noc
krčí se a pláče?

Né,je jen smutná
ráda by mlíčko,
též pohlazení.
Pak rozběhne se náhle
k němu
jenž převrátí plastový kanistr,
škrtne sirkou
a s grácií je ámen!