Zbytky

Seděl, jen záclonou kryt,
náhodou šel jsem kolem,
zahlédl jeho očí svit.

Jas, skrz oko sevřené,
grimasa nenávistná,
myslel, že mě odžene,
pryč z tohoto místa.

Pohled tak prázdný zdál se,
hluboko jiskra malá,
zbytek po dávné kráse,
co její smrt mu vzala

V ní vzpomínky, minulost,
lítost, hněv, trýzeň a pláč,
křik že stačilo, už dost,
víra nade vším pak zvlášť.

Strnule jsem před ním stál,
měl jen slabé tušení,
odkud se bere ten žal,
můj údiv a nadšení.

V tom náhle trhl sebou,
a já zjasna uviděl,
jak slzy ven se derou.
čekají na povel.

Když na zem skápla první,
zazněla jak prázdný zvon,
najednou tvář se mění,
nebyl to již dále on.

Úsměv z mála poslední,
úsměv jen pro mé oči,
úsměv, co hned odezní,
úsměvem to všechno končí.