///Bodů///

Jakoby sama ve svém světě
sedává na lavičce
na nádraží.
A cigaretový kouř zasněně pluje dál
ztrácí se sám
jako její pohled.

Nechávám si ticho
abych jí ho mohla dát.
Nevidí ho?
Nemám ho?
Poslouchám ty odrazy
jejího světa skrze oči
skrze ty její

hluboké, polo prázdné
polo šílené
polo šťastné
polo plné oči
Je v nich na tisíce vět.

Jakoby sama ve svém světě
někdy sedává, sklíčená v poutech
sebe samotné. PROČ?
Proč
.
.
proč

.....proč