Klid duší

Nastalo ticho,
svíčka zhasla,
závěs se zatáhl,
klika cvakla.
Naposled vydechla
zklapla víčka...

Zemřela sama bez pomoci
ve tmě tmoucí
rukama krejíc si ústa řvoucí.

Bylo ticho,
svíčka vzplála,
závs se roztáhl,
klika cvakla.

Ráno našli na posteli
její tělo bezvládné
a ty oči jako by byly
jako by byly bezedné.

Dva dny po té události,
do rakve ji zavřeli,
do jámy plné černoty,
pomalu ji spustili.

Naházeli na ní hlínu,
pak odešli všichni spát.
Její duši dali ránu.
Musí sama usínat.

Tahle duše plná srachu,
vyplula z té jámy,
k ostatním duším tichu,
přidala se další.

Byla smutná v radovánkách,
plakala ve veselosti,
byla sama ve stovkách,
a celá plná mrzutosti.

Všechny duše byly klidné,
už v míru se dočkaly odpočinku.
Její duše po tom tíhne,
nesmí počkat ani chvilinku.

Musí najít svého vraha,
zabít toto stvoření,
co jí ukončilo život,
hned po narození.

Její duše toho klidu,
ovšem nikdy nenašla,
nezabije svoji matku,
i když tak malou ji zabila.