Než vyjde slunce

Pozdě, stále přece
fénix naděje,
a jeho obraz v řece,
mi odměnou žehná
za počkání,
za chvilku v kleče,
za víru ve svítání
že přes všechny křeče
tu stojím a čekám
a cítím
cítím jak stoupá výš,
dává pít a pomáhá
opět mi zvednout kříž
když už dál nemohu,
když mi dochází síla,
když schoulený u rohu
se před světem skrývám
a čekám
na východ slunce,
na to co přinese
na tlukot srdce,
co láme se.