nádražní hala

Prázdná hala nádraží, jen smrad a šeď
Čtyři stěny, čtyři rohy,
Staré dveře zavřené
A na zemi fleky tmavé.
Z dáli kroky přicházejí,
Ozvěna se rozléhá.

Rozbila to ticho strašné,
Děsím se, jaká hrůza začne.
Kroky už jsou skoro tu,
Když najednou utichají.
Jak náhle začaly tak skončily.

Na duchy už nikdo nevěří,
Přesto bojím se podívat do dveří.
Jak utéct z té můry noční,
Kudy ven z tmavého nádraží.
Srdce bije, čelo se potem rosí.
Je třeba udělat ten krok, krok ke dveřím.
Už mám ruku nataženou,
Kliky už se dotýkám.

Možná jiné dveře bych měla vybrat,
Kéž by hala nebyla tak veliká.
Odvaha mě znovu opustila –
- vzpomněla jsem na ducha.
Duch haly nádražní, co tu bloudí sem a tam.
Tam a sem. Stejně temný, stejně starý.
Jak mu tu čas asi utíká.

Myslím na něj, copak dělá.
Najednou už nebojím se. Nejsem přece malá.
Jsem tu já, je tu Duch. Třeba je tu i někdo další.
Nejsem sama.
Nádražní hala davem přetéká.
Slyším kroky, slyším hluk.
A v šeru On se usmívá.
Už to není prázdná hala.
Dávno, dávno už nejsem sama.