Pomíjivá svoboda...

Pomíjivá svoboda...

Po lukách a lesích,
i horách se honily,
jako s větrem o závod
koní divých kobyly.

Mezi nimi
jeden kůň,
marno na něj
volat: Stůj!

Byl to hřebec černý,
jak noc, křídla havranů,
on svobodě jen věrný
sbíhal dolů ze svahů.

V noci hrál si s větrem,
jen měsíc naň svítil,
přes den zase slunce
na své kůži cítil.

Tak mu běžel
den co den,
mohl si jít
kdy chtěl ven.

***

Ale jednou přišel muž,
a s ním dalších sto,
ve své ruce skrýval nůž
a v očích zase zlo.

Měli s sebou koně,
však spoutané v popruzích,
bylo na nich vidět,
že tráví život v neduzích.

Hřebci náhle laso
kolem krku padlo,
možná v jeho srdci
cos z kvítí zvadlo.

Chtěl běžet pryč,
zase si hrát,
však lidský chtíč
nutil ho stát.

***

Z ohrady dnes tupě zírá
do dálek a širých plání,
honí se tam klisna bílá,
jak rád by běžel za ní.

Kopyta mu zvonivě
lidským kovem zní,
ten vzal sílu, odvahu,
však koně o ní stále sní.

Záda tíhou prohnutá,
do sedla jsou obutá,
když člověk nějaký sedí,
z koně na svět hledí.

***

Hledá člověk svobodu,
na hřbetech těch koní,
svou vyměnil za nudu,
není jako oni.

Koní sílu krademe,
bereme ji za vlastní,
a jejich duše vrhneme
hluboko tak do pastí.