Vlastní kůže

prach,
a strach,
síla zmatku,
a plameny...

stůj!
stát!
co tu chceš?

snažím se utéct,
zachránit svou kůži,
/v ruce ohořelou,
plameně černou růži/,

zde však východ,
nouze jen jest,
/v očích vztek,
sepne svou pěst/,

za mnou, Pane,
ďáblův bič,
/v očích hrůza,
svírá kříž/,

ať pohltí,
tě ta tvá lež
/v plameny padá,
stará věž/,

jen této cesty,
můžem jíti,
/nad hlavou jeho,
cosi v kruh svítí/

nevzdám se strážce,
pro pár ohně!
/hoří vlasy,
v pás se ohne/

vyzívám vás,
kliďte se z cesty,
/modlí se k Bohu,
pro trochy štěstí/,

stůj a shoř,
jak osud káže!
/padá trám,
umírá stráže/

v inu chvíli,
oheň zhasne,
/on tam stojí,
on jen žasne/

samý popel,
pekelný kýč,
/v prachu strážce,
zlatý klíč/

to on byl posel,
z mrtvých říší,
/znechucení,
z očí tříští/

to on chtěl zabít,
moji ženu,
/ zlatým klíčem,
odemknul stěnu/

zde jsi, má ženo!
/ náhle ztuh,
před ním seděl,
samotný Bůh/

nevrátil ses,
pro její duši,
/sobec stojí,
smutn tuší/

zvolils sebe,
místo její kůže,
/sobec stojí,
zpocen v hrůze/

po schodech šla,
do tristní říše,
/sobec stojí,
oněmělý tiše/

vzals ji život,
ty to víš,
/ sobec běží,
hledá skrýš/

neutečeš,
mému hněvu,
/bledá tvář,
bez úsměvu/

zhyneš brzy,
smrtí dlouhou,
potečou slzy,
o život s touhou,

ale vyslyšeny,
nebudou,
jako její touha,
v návrat hrdiny...