Má pomsta

Nevidíš.
Neslyšíš.
Nevnímáš.

Mé slzy.
Můj pláč.
Mou bolest
na rozloučenou mi zase máváš,
srdce mé křičí na protest.

Za okamžik budu tančit,
ne však valčík,
smrtí nechám se zničit,
už se na mě usmívá,
ta dáma na mě čeká.

Až narostou mi křídla,
přiletím ti naproti,
ty jinou budeš objímat,
s láskou a něžností ji líbat.
Snad jen dopisy a fotky ti zůstaly,
jako vzpomínka na tu,
která jako ostatní-všechny jsme ti naletěly.

Zbytek svého srdce odevzdala,
tys ho však chytil,
mačkal a rozdrtil.
NENÁVIDÍM TĚ!
Zničil jsi mě?
NE to se ti nepovede,
jsem silnější než smrt.

Opět se setkáme,
avšak já už nebudu tak hloupá,
opět se seznámíme,
avšak ty mě nepoznáš-budu chladná.
Tak jako jsi byl ty ke mě,
zvládnu to i líp,
budeš počítat dlaně,
které přistanou ti na tváři,
můj chlad jak světlo bude zářit.

Snad pak si vzpomeneš,
jak moc jsi ublížil,
snad pak si vzpomeneš,
kdo se ti pomstil,
ne nebeský anděl,
ale pekelný ďábel.

Nevidím.
Neslyším.
Nevnímám.

Tvé slzy.
Tvůj pláč.
Tvou bolest,
na rozloučenou ti zamávám,
srdce tvé křičí na protest.