Melancholia

Když Zatrpklost ti v srdci klady boří
a vzteklé blesky se lámou o pohoří,
nastává čas abys ruku v plamen dal,
křest ohněm podstoupil a slzy polykal.

Bylo by líto ti, za čas až bys zjistil,
že místo slunečnic v tvé duši plevel klíčil
- s motykou, rýčem trhal bys je do noci,
dvě dlaně sedřené a mozoly tví otroci.

Stoupni si pod okap a nech se kropit střikem,
špína se nesmyje stojíš-li pod deštníkem
a kaluž kalná se vsákne do tvé botasky
kamna již nehřejí- jsou prázdným srdcem bez lásky.

Díváš se do dáli, leč červánky tam nejsou
nad pustým obzorem se černí ptáci nesou,
pichlavé bodláčí- rozpíchané paty
stydíš se za srdce a průhledné máš šaty.

Do zrcadla dýchneš a namaluješ srdce
proč? Nevíš sam, leč studené máš ruce
snad voda živá, že zamrzla se v led
a tobě s večerem pohasl i svět.