Tak jsem odešel

Byl jsem na svém pohřbu,
stál jsem nad svou vlastní rakví
a v ní mé mrazivě děsivé tělo leželo.
Stál jsem tam sám jen s knězem,
který řečnil o tom jak krásný je svět,
o milostivém bohu.
Tak monotónně rutinně mluvil
a já stál s úžasem a ten bůh nikde.
Lhal ten služebník boží, i sám sobě lhal.
Neřekl, že bůh zemřel, že není.
Zemřel, aniž by se narodil.
Já mlčky stál, beze slz hledě na sebe.
je to sen nebo jsem chiméra?
Ale ten kněz mne vidí...
popatřil na mne, ruku mi podal
a popřál upřímnou soustrast.
Proč jsem mu tu jeho upřímnost nevěřil?
Byl snad slepý? Slepý jako jeho víra?
Popřál a odešel a nechal mne tam.
Už jen sám se sebou jsem zůstal.
Mou rakev nikdo nespustil do hrobu;
neplakal jsem ani se nesmál,
nebolelo nic, nemělo ani co.
Tak jsem odešel...