Touhy z bezmoci

Už pomalu mi mizí smích, střídá ho zoufalství
posledních pár mých dní už žiju jen v zoufalství.
Můj život? Pár kluků, nářky , fet alkohol a divný stavy
pár dní a konec, můj chorobopis mi teď praví
jak si teď nejdu lůásku ne celý život? Toho pravého"
když za týden mám kluka sedumkrát jinýho?
Chtěla bych dítě, rodinu, lásku, normální život
teď však ležím na cizím pokoji a z přístrojů mám průvod
měla jsem si uvědomit dřív, že si ničím zdraví, tělo
mohl mě taky někdo upozornit, ale copak se někomu chtělo?
Jsem trvale na lůžku a čekám na smrt
vypojte mi všechny ty dráty, tenhle život je naprd
nemoci zžírají mé tělo skrz naskrz! Umírám
Nefetujte, nechlastejte je to blbost. Vím radím vám
to vy slyšet nechcete. Buď je to blbost nebo se vám to nestane
ha ha... dřív či později rakovina, aids nebo něco tě dostane
ležím tady a tak moc bych si přále vidět jak
slunce zlatě tančína moři kde poletuje pták,
růžový západ slunce, které výjde zas ale beze mě
při západu slunce tlačí za mraky snad se stydí, prosí schovej mě
chtěla bych vidět jak z toho zlatavého moře delfín klidně skáče
co vidím já? jen trosku jakési holky co tady teď pláče
přišla jsem o přátele kdo mi teď naposledy popíše jaro
jak krásně kvete země, vše voní, stromy šumí slovo "jaro"
kdo popíše mi jak hladí jarní déšť, teplý a nečekaný
vždy tak dusno je, vzduch je snad stokrát vydýchaný
neboj te se já vám ho už dýchat nebudu
nebudu už žít udělala jsem světu jen ostudu
vypojila jsem hadičky, snad vám ještě stihnu říct... je mi...
nastaly hodiny ticha potom co vypadla hadička z ruky k zemi.