V pondělí po ránu

Všechno se hroutí, jak domek z karet,
a slaná slza mi kape na ret.
Připadám si jako starý Job,
v duchu už si kopu hrob...

Beznaděj mi dere mysl,
co je život za nesmysl ?
Jak těch pár let přežiju ?
Na co se ptám, když vlastně nežiju ...

Nežiju, jenom živořím,
kéž rozplynu se jako dým,
další slza teče na můj ret,
kdybych byla Job,
tak vezmu střep...

Ale tím střepem bych neškrábala vředy.
Řízla bych jen 2x – zato naposledy.
A jak by mě šarlat do tmy odnášel,
možná by můj život dostal směr...

Ale bylo by pozdě honit bycha,
byl by tu KONEC – a já byla zticha.
Pozdě na to mluvit nebo mlčet,
ve vaně horké vody zůstala bych trčet...

A třeba by to byla škoda...
Když teď vidím psaná slova,
čtu po sobě je znovu,
a vidím : pláčeš na nesprávném hrobu...

Tak přestávám se planě litovat,
a ve vaně (viz.výše) - jdu ledovou si sprchu dát.
Tak beze stopy spláchne se,
má ponedělní deprese...