A nebylo světel...

Temnoty zítřků, již dnes na mou duši padly.
A nebylo světel... Květy života rychle vadly,
vadly jak léto, když podzim se kvapem blíží,
vadly jak naděje zločinců, když hledí z mříží.

Světla přede mnou zhasínala, tonula v husté černotě.
Neviděl jsem ani kousek před sebe. A v nízké té notě
slyšel jsem šeptat Smrt: „Jen čekej… ještě chvíli.“
To ona už přicházela, už nedaleko mne, snad jen míli.

Konečně jsem se dočkal, jako všichni přede mnou
a jako všichni po mě. Poslední vzduch vydechl jsem z plic.
Teď už není světel ani temnot, když dala mi přízeň svou.

Byla jen temnota a nebylo světel... Teď není nic... nic.