My zbloudilí

Proč v duši smutek trápí nás?
Proč všechny sny se hroutí?
A okolo jen šedý mráz,
žít, dýchat, být nás rmoutí.

Stromy z dehtu černého
a vrby smuteční se ptají,
co až své slzy vyplakají
do strašného dne temného?

Jako mlha nad řekou,
jako prázdní polapení ptáci,
ač světlo bloudí mezi námi,
oči tmou nám přetekou.

Svou tvář v zrcadle neuzříme.
Kam jen jako pára mizí?
Než přijde podzim pochopíme,
že žít a zemřít je nám cizí.