Zbloudilý poutník

Kilkatá lesní pěšina,
temnou je nocí sevřena.
Ten zbloudilý poutník jsem já!
mrazivě bledá luna,
na zemi obrysy promítá.

Okolo blízkých bažin,
každý krok dalží vážím.
Doléhá skřek slizkých žab!
Boha se nyní táži,
kam se mám nocí ubírat.

Ozvěnou sýčka houkání,
mělo být pro mne znamení.
Další krok, dotknu se smrti!
Zabořen v blátě bažiny,
modlím se pro svoje hříchy.

Tu žáby naráz ztichly
a Měsíc přestal svítit.
Najednou vítr přestal vát!
Však zůstalo v mysli,
vše co měl jsem kdy rád.