PÍSEŇ JEDNOHO PADLÉHO

Černé svíce na stole,
mág zaříkává tajemně,
až plamínky na nich poskakují
a divné věci zčistajas se dějí.

Kruh a v něm bíle zakreslena
planoucí hvězda mágů v zemině.
V každém jejím hrotu jedno z písmen
mocné magické formule.

Kápi má staženou v obličej,
ten, který zaříkává,
aby otevřel okna sfér
a nahlédl v ten druhý, živým zapovězený svět.

Tu plameny svic prudce se zachvěly,
šum boru, v němž ten odvážlivec kejklím se oddával,
pomalinku utichal.
Klid nevyzpytatelný,
ni hrobce nepodobný,
všichni lesa tvorové jako by rázem pomřeli.

A ten s temným, hnilobou prožraným srdcem
zaříkává dál,
aby přinesl jen bolest, utrpení a žal.
Cítí se být pronásledovatelem i psancem,
cítí se být povinován
své pomstě zadostiučinění.

To zchátralé nitro volá po odplatě,
pro cit, jenž byl odepřen.
Z té něhy krásy,kde vše křehkosti a sladkosti jak poupě,
násilím byl vytržen.

Sám dobře si je vědom ve středu víru žití,
že těmi kouzly hlavně sám sobě třikrát tak škodí.
Vše odrazí se na něm samém,
vše po zásluze vráceno mu bude.
Jako by už nebyl beztak ztracen.

Vždyť přišel o to nejdražší,
o chléb a vodu pro své srdce,
navždy v hrdosti a sebeúctě zahanben,
vždyť pozbyl lásky trpce.

Domnění je pouze takového,
že sám už je zašlapán a ztracen,
ni spásy, ni pomoci,
bez víry a naděje ve vlhké studně pokoření pohlcen.

Příliš mocné síly invokoval.
Čemu se to zaprodal?
Obětí oběti se stal,
rozmetán prapůvodní pravdou a dalekými rozměry.
Mimo čas, mimo naši existenci,
tak skončil jeden z nás,
výjimečně nadaný mág,
co mohl kolem sebe velké divy klást.