JEN POCITY

JEN POCITY

Jiná než ostatní jsem,
pomalu mě to děsí,
mé upřímné „já“ chce tolik ven,
ale kdo mi jen věří…

Tolik pocitů v sobě najednou,
když nevím co myslet si mám,
když už ani pocity nebudou,
komu jen své srdce dám…

Co se to jen se mnou děje,
ptám se tolik let,
kdo může, se mi tak akorát směje,
ať se klidně posmívá i celý svět…

Podrazy přátel,
nenávist lidí,
zkoušející sám ďábel
nebo ještě svíce naděje svítí…

Pomalu ztrácím vše, co ráda mám,
říkám si tak kde, svou duši zaprodám,
nevím ani nic netuším,
uzřím a po tichu zatoužím.

Po tichu, co po smrti přijde,
protože není cesta zpět,
kolik se toho do mě ještě vejde,
skládám pro vás jen pár vět.

Pro vás, co ještě víru máte
a naději neztrácíte,
co ostatním úsměv dáte,
ale i tak už nic nevrátíte.

Smutná jest realita pouhá,
ale pravým životem ona jest,
ano, cesta tak dlouhá,
přitom tohle je jen jeden test,
zdající se jako trest.

Co život dává, zároveň bere,
když dítě mává, z cesty Tě něco svede,
a Ty nevíš jak dál,
jen víš, že jsi zůstal sám…