RŮŽE

Sedím tady na zemi, v ruce jednu velkou růži
má pár ostnů zdá se mi, jeden mám však v kůži
Stačilo by zatlačit a už nikdy netančit
a už nikdy nepromluvit, už nidky se nepohnout,
stačilo by pouze do ruky ho zabodnout.

Žádný dotek mokré rosy na nohou,
žádný závan čistého vzduchu nad hlavou.
Žádný pocit smutku, možnost dobrého skutku.
Čekám jen až zatlačim, trn do ruky zastrčím.

Můžu to udělat lehce, však ještě se mi nechce.
Čekám až mě zavoláš a ten trn mi z ruky dáš.
Prosím! Já už nemůžu dál čekat, déle se všeho lekat.
Čekám na tvé zvolání, snad mě z toho zachrání.

Nejdeš, vím že nepřijdeš, vím že ty to přežiješ.
Už to brzy skončím, do jiného světa skočím.
Budu se mít lehce, tak proč se mi přitlačit nechce!?
Mám strach z chladu, tepla a z jasného světla.

Trn už do ruky zasouvám, celá se na zem sesouvám.
Studené dlaždice pálí a horké světlo mrazí.
Už vidím pár andělů, všichni jsou čistě nazí.
Ještě jeden pohled na Zemi - jsi to Ty, zdá se mi.

Pláčeš nad mým tělem, v ruce mám jehlu s jedem.
Zlatý jed, skoro jak med, teď už strach mít nemusím.
Přišel jsi pozdě!
Nevěděl jsi o té růži, kterou mám ted v kůži.
Vyndáš ji a odhodíš, své rty k těm mým mrtvým nakloníš.

Poslední polibek od tebe po dlouhém čase,
nevyčítám ti nic, ani to v poslední době.
Z nebe zavolám své vyznání
a už mi zvony vyzvání.
Je to krásný pocit,
nemít proč se mučit.

Stoupám stále výš a výš, jednou mě tu objevíš.
Jednou za mnou přijdeš, to je víc než jisté,
naše duše budou spolu a hlavně - budou čisté!