Requiem

Requiem

Už vydechla poslední vzduch,
oči zavřela , tělo ztuhlo,
jen někde daleko vznáší se její duch
a ty opatruj její tělo.
Jaký klid ji to pohltil,
temnota ji duši vzala,
který z nich ji to smrt vnutil?,
když tuhle báseň psala…
Srdce již přestalo žít,
však není to vše, co z ní zbylo.
Teď má to o čem mohla snít,
už má to, co na Zemi nebylo.
Tak se ptáme k jejímu štěstí,
opustila nás tak jak chtěla?
Ovšem víme, že s tou největší ctí
a také s láskou, kterou neměla.
Láska ji utopila v hlubinách,
ve snění a přemýšlení,
protože nejraději žila v snách,
neboť viděla to, co není.
Přála si, aby jednou mohla žít,
aby se nadechla a oči otevřel,
místo toho musela v temnotách jít
a žít proto, aby umřela.
Kdo je vinen za její neštěstí?
Nějaký muž, či láska snad?
Ona sama se vrhla do klestí
a nechala každého jenž ji měl rád.
Jen podívejte na ty dlaně,
tak přepsané a hladké,
vystavily se jen jediné ráně:
Nepocítily žádné tělo sladké…
Nad kým to celý život pěla?
Proč se trápila a nenáviděla?
Tolik lásky v sobě měla
a přesto se bála a skoro bděla.
Svou smrtí dokázala, co chtěla,
pohřbila v sobě to jméno co máš.
Ale, že tobě způsobí bolest nevěděla
a její duši již neshledáš.