Z knihy smutku/Poupata

Postáváš mezi kmeny stromů
zdřevěnělý a zkřehnutý,
vyděděnec hledající kořeny,
pohledem k hlíně sehnutý.
A my spořádaní zkroušení,
zácpami vozů zkoušeni
v proklestech cest odřených
vracíváme kol tebe se domů.

Máš své místo pod oblohou,
na čele punc bezdomovce
zdravý hlad po chorém jídle,
azyl ve Stromovce.
Vzpomínáš, jak jsi učil v Grozném,
než přišly ony chvíle hrozné,
výbuchy, spálené školní židle
tělo své ženy na pohovce.

Jen klopýtavá slepá chůze
a v chřípí pálí nasládlý pach,
město podléhá zvířecí lůze,
pokrývá ulice smrtí jak mor.
Milosrdný proud tmy tě splách
v místa, kde taje hněv a vzdor.
A dlouhá cesta do nevidění,
s vírou, že se svět promění.

Groznyj, únor 1995
--------------------

Kvetly růže
než zrodivší se hroby
hromadně je zahubily.

Byly trny v růžích,
jež chránily poupata.
Dětem neublíží,
budou-li chtít přivonět,
dětem nikdo neublíží.

Beslan, září 2005