Sebevražda

Čas plyne jako voda,
a růže vhozená do popela
pomalu ztrácí svůj půvab,
jak v hrobě leží jen.

pláč a smutek, černý čat
rozkvetlé kytky v hlubinách blat
a ptáci nepřestanou pět
i když už uvadá růže květ.

pomalá líná pohřební píseň
nese se nad hroby
na všechny padá podivná tíseň
a ženy berou mrákoty.

Jak život pomalu uniká,
a po lidech zbyde jen kronika
se zápisky ze starých let.

jemné menší krůčky dívčí
našlapují po kamenech ostrých,
vydávají zvuk jak líčí,
příběhy a osudy zemřelích.

slunce už ne vysoko na obloze,
mlha se pomalu snáší.
A dívka procházejíc se
otočí se k oltáři,
kde pozůstalí pláčí.

už nikdo nezbyl tu
po pohřbu ani památky
nedaleko zámečníka návratu
jež projít má hřbitova vrátky.
Však tu náhle, bez upozornění
čísi velká ruka
strhne závoj soucítění
a dívčí křik umlká.

Ve starém tichém velkém hrobě,
kde slunce není vydět,
tam černočerná tma a v zlobě
dívka se třesouc zaliká.

Slzy kanou na dlaň muže,
jež ústa rukou svírá,
a pevně držíc slabé tělo,
sám tmu vůbec nevnímá.

Trvalo to krátce, dlouze?
tomu se láska neříká,
to je jen o velké touze
chudákovy slovo láska uniká.

klíče v zámku zaskřípou
to i ten poslední odchází
a naděje se rozplinou
jako pára nad hrází.

Vzlyky slyšet nejdou,
jen kapka, jak dopadne za žulu
slza za slozou kanou,
měla prostě jen smůlu?

Bílé jemné letní šaty,
důkaz čistoty a krásy,
máčí proudy deště
a znovu, znovu a ještě,
až promočené jsou.

Byjí zvony, odbyla půlnoc,
třesoucí se hlas proklíná ten den,
necítí už zlobu, vždyť nemá moc
a večer promění se v sen,
že to vše byl jen výmysl.

Prokletá snad je ta mince, padla panna
se životem se pomalu loučí,
vrhův nůž a ona sama,
v krvi svou kůži smočí.

Tak mohla sama cítit,
zda bolí sebevražda,
nevěda, zda má si žíly chytit,
pozdě, puká žíla každá.
A sdce bolí jen.

Proudy sladké vody, kapky deště
splynou s vodou zbarvenou,
červeň ztrácí se a jen lehce
pramínky vody narůžovělé jsou.

Bezvládného studeného těla,
ležícího u brány,
všimnou si až ráno, dobré srdce měla
okolnosti nejdou známy.

A v bezvládné mrtvé ruce svírá,
tichá jako peň,
kámen, který znamená,
sílu a oheň.

Už spadla klec a dávno,
tohle není pravda přec.
Líto je mi říci, že skutečnost
taková je až na věčnost.

A ve větříku a vánku,
jde slyšet čísi hlas,
jak starý příběh v zámku nedaleko hřbitova
vypráví se zas a zas.