Z oceli

maličká
sedíš tichá
obklopena
svými stěnami
z oceli
pomalu se přibližují
nemůžu ti říct
slova která čekáš
nepohladím tvé vlásky
maličká
neplakej
ocel to nestudí
a tvé slzy
mění se v střepy
tvého života
zraňují tě
tvou citlivou duši
i kůži
když dopadnou
řežou
jako tvé myšlenky
do prázdna
neplakej
nedávej světu naději
že tě dostali
do čtyř stěn
z oceli